Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


 

mysikrysa 

Oblíbená alba

Alba, která má mysikrysa v oblíbených

reklama

10 fotek, červen až červenec, 47 zobrazení, 21 komentářů | makro, příroda, zvířata
39 fotek, 15.7.2018, 66 zobrazení, 34 komentářů | architektura
Vintířov je zámek ve stejnojmenné vesnici u Radonic v okrese Chomutov. Zámecký areál se skládá ze zámeckého parku, hospodářského dvora a budov renesančního starého zámku a klasicitního nového zámku. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.
16 fotek, léto, 90 zobrazení, 62 komentářů | krajina
46 fotek, 30.8.2017, 108 zobrazení, 91 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Four Mile Beach se nachází ve Wilder Ranch State Park a je její nejdostupnější, volně přístupnou a zároveň jednou z největších pláží. Název je odvozen od faktu, že se k parkovišti u pláže jede 4 míle od západní Santa Cruz. Kromě Four mile beach se pláži také říká Baldwin Creek Beach podle toho, že byla vytvořena u ústí říčky Baldwin Creek. Na samotné pláži můžeme při odlivu nalézt odkryté ploché skály, které hostí na svém povrchu tzv. přílivová jezírka (tidal pools), nádherná místa plná mořského života - mnohdy se v nich dají nalézt rybky, sasanky, slávky, plži, krabi a hvězdice. V dalších albech nahlédneme i do dalších.
9 fotek, 29.8.2017, 39 zobrazení, 24 komentářů | cestování, příroda, zvířata
Jak už jsem zmínil v minulém albu o Alamerer falls, toto album bude jeho doplnění a obsahuje jen pár fotek lišky šedé (Urocyon cinereoargenteus, grey fox). Latinské jméno Urocyon cinereoargenteus krásně vystihuje vzhled této lišky - "Urocyon" je v překladu z řečtiny "ocasatý pes" a "cinereoargenteus" znamená "popelavě stříbrná".

Liška šedá je běžným druhem Severní a Střední Ameriky. Spolu s druhem Urocyon littoralis (Channel Island fox, liška ostrovní) jsou jedinými zástupci rodu Urocoyon. Lišky tohoto rodu spolu s psíkem mývalovitým jsou jediné psovité šelmy schopné lézt po stromech a údajně je schopná velmi rychle vyšplhat do výšky až 18 m, kam se může schovat, nebo chodit mlsat plody. Je tedy typickým příkladem všežravce. Tyto dva druhy lišek jsou navíc zástupcem jednoho z nejstarších rodů psovitých šelem. Existují dohady třetím zástupci rodu Urocoyon - tzv. Cozumelská liška, jde o vědecky nepopsaný, pravděpodobně vyhynulý, nebo kriticky ohrožený druh. Liška šedá bývala kdysi nejběžnější liškou Spojených států. Lov, rozmach lidské populace a odlesňování vedly k většímu rozmachu lišky obecné (Vulpes vulpes, red fox). Je dlouhá přes metr, přičemž ocas měří téměř pul metru. Dospělé lišky váži něco mezi 3,5 a 6 kg - výjimečně až 9 kg. Kromě celkového vzhledu, srsti, hlavy se tato liška od ostatních lišek a fenků liší i zorničkami, které jsou oválně, ne štěrbinovité. U lišky šedé se předpokládá monogamie - fena pak mívá 1 až 7 liščat. Doupě si vybudovává nejčastěji v dutinách stromů - mnohdy vysoko nad zemí.

Typicky jsou aktivní v noci nebo za soumraku, což byl i tento příklad, kdy jsme tuto rodinku potkali kousek od parkoviště během soumraku. Únikovou vzdálenost měly celkem krátkou - něco kolem 5-10 m, takže se nechaly chvíli fotit a zvědavě si nás prohlíželi. Pravděpodobně jsou zvyklé na množství lidí v této oblasti a očekávaly, že nám upadne nějaké odpadek nebo jim dáme něco na zub.
48 fotek, 28.8.2017, 73 zobrazení, 63 komentářů | cestování, makro, příroda, zvířata
Po Tuolumne meadows jsme popojeli kousíček autem, které jsme nechali poblíž začátku trailu vedoucího do hor, najedli se a všechno jídlo a aromatické věci (mýdla, šampony apod.) vyndali z auta a nechali zamčené v bezpečnostní schránce proti medvědům. Není ojedinělé, že vám medvědi odstrojí plechy z auta, ve snaze se dostat dovnitř za tím, co cítí. Výstup na místo s výhledem na Upper Cathedral Lake, přes které jsem chtěl fotit západ slunce s Cathedral peakem trval asi 3,5 hodiny víceméně stále do kopce. Cesta nazpět po západu slunce po tmě trvala už jen 2 až 2,5 hodiny. Po cestě jsme z horských lesů postupně vyšli ze subalpínského stupně téměř na hranici ke stupni alpínském. Zde dokáží přežít jen ty nejodolnější stromy jako jsou některé borovice a jedlovec. Idea byla fotit vrcholek Cathedral Peak s jeho odrazem v jezeře Upper Cathedral Lake odkudsi ze skal. Skály jsem našel, ale své vytipované místo už jsem nestihl dojít. Skály sbíhají směrem k jezeru v pásech, mezi kterými jsou velmi hluboké a široké průrvy. Je potřeba seběhnout blíže k jezeru, aby byl hezký výhled. Pokud se výhled nelíbí, je potřeba vyběhnout zase po skalnatém svahu výše až k místům, kde jsou průrvy překročitelné jít dál a poté opět seběhnout směrem k jezeru :-) Nakonec jsem se s výhledem spokojil a kochal se. Nejdříve to vypadalo, že přes oblaky světlo neprojde, za chvíli však slunce začalo prosvítat skrze slabší vrstvy... Oblak popele propůjčoval zapadajícímu slunci ještě oranžovější barvu. Nádhera... Takhle nějak jsem si přál, aby to vyšlo.
28 fotek, letos v červnu, 222 zobrazení, 38 komentářů | cestování, krajina
36 fotek, 28.8.2017, 38 zobrazení, 47 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Yosemitský národní park skýtá mnohá nádherná zákoutí a ani týden by nestačil na to, projít si alespoň ta nejznámější a důkladně se kochat. My tu strávili zbytek dne po ranním svítání u jezera Mono. Čas před západem slunce jsme zkrátili procházkou po Tuolumne meadows - nádherná alpínská louka, která již bohužel spíše dokvétala na konci léta. Příjemným překvapením bylo krásné setkání se svištěm žlutobřichým, který vcelku dlouho pózoval a navíc jsem měl štěstí, že zrovna zalezlo sluníčko za mrak :-) Většinu hlavních atrakcí jsme vynechali a ty bych rád navštívil někdy později, až bude více času - třeba ten týden :-) nenaleznete tedy ani zde ani v následujícím albu klasické pohledy na El Capitan, Half Dome ani nejvyšší severoamerický vodopád Yosemite Falls (739 m). Místo toho zde budou místa méně známá - Tuolumne meadows v tomto albu a Cathedral Peak v následujícím. Na Tulomne meadows se nachází velké návštěvnické centrum, kde se seznámíte s místní přírodou, doplníte lahve s vodou a odkud můžete vyrazit jak na alpínské louky, tak na celou řadu kratších i velmi dlouhých cest. Tuolumne meadows se nacházejí v nadmořské výšce 2627 m těsně pod začátkem alpínského stupně, kterou protká řeka Tuolumne, od které je odvozen i název místní části Yosemitu. Louky jsou zde napájeny především srážkovou vodou (hlavně sníh), která sem přitéká nejemn řekou Tuolumne ale i říčkami/potoky Budd Creek, Delaney Creek, a Unicorn Creek.
50 fotek, 28.8.2017, 132 zobrazení, 176 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Jezero Mono má současně rozlohu něco přes 2000 km2 a maximální hloubku asi 48 m (průměrná je pak 17 m). Hladina jezera je položená v nadmořské výšce asi 1944 m. Proč píšu asi? Protože hladina jezera se mění - kdysi jezero dosahovalo mnohem dále (hladina byla vyšší, tudíž i plocha a hloubka). Díky poklesu hladiny dnes můžeme obdivovat nádherné vápencové věžovité útvary, které byly jinak dříve pod vodou (na druhou stranu po odtoku vody přestaly útvary růst a začaly erodovat vlivem podnebí, vegetace a návštěvnosti). Salinita se také s časem měnila - v roce 1941 dosahovala cca 50g solí/l v osmdesátých letech ale téměř 100 g/l. Před patnácti lety byla naměřena hodnota 78 g/l a očekává se, že během 20 let klesne na cca 69 g/l, jak se voda do jezera postupně doplní. S tím však také pod hladinou opět zmizí ony nádherné sloupy. Pokles hladiny o cca 12 m v minulém století byl způsoben odvodem vody z přítoků Mono basin (především stavba akvaduktu v roce 1941), kdy odpar začal převyšovat přítok vody. Dnes je snaha vodu navrátit nazpět, čímž časem dojde k obnově původní hladiny a rozlohy jezera. Důsledkem toho však bude zatopení již zmiňovaných sloupů. A jak tyto ikonické sloupcovité útvary vznikly? Vyvěrající čerstvá voda s vysokým obsahem vápníku se míchala s vodou v jezeře bohatou na uhličitany a prostou chemickou reakcí tak vznikaly uhličitany vápenaté - vápenec. Postupem dlouhé doby (stáří věží se odhaduje na 200 až 900 let v mnou navštívené oblasti - jinde se však vyskytují pozůstatky tufů starých cca 13 000 let) se tak kolem těchto podvodních pramenů zformovaly tzv. podvodní tufy. Jezero patří mezi nejstarší v Severní Americe - jeho stáří se odhaduje na 700 000 let. Je položené v Mono Basin ve stínu Sierra Nevady a okolních sopek odkud se do jezera po celou dobu jeho existence smývaly soly a minerály. Největšího růstu jezera došlo na konci poslední doby ledové. V té době mělo jezero údajně rozlohu neuvěřitelných téměř 900 000 km2.

Voda je v jezeře 2,5 krát slanější než voda mořská a 100 krát zásaditější. Nechutná tedy slaně, ale spíše hořce. V tomto mixu dokáží přežít trvale jen tři organismy, endemický druh žábronožky, mouchy vyskytující se na slaných jezerech a řasy. Místní indiáni dokonce kukly zdejších mušek sbíraly a přidávali je jako ochucovadlo do jídel - odtud se nese i původní indiánský název "Mono" jezera je označení pro tyto mouchy a jezero tedy v překladu znamená vlastně "Muší jezero". A opravdu - na okrajích vody u břehu jsem měl možnost vidět černá hejna much plujících na hladině. Jedinci patří pravděpodobně druhu Ephydra hians a tráví většinu života pod vodou jako larvy a kukla, ale i dospělci se umí potápět aby se krmili na řasách a kladly vajíčka. Vzduch si s sebou nesou podobně jako jiný hmyz zachycený jako vrstvička mezi chlupy na těle. Endemický druh žábronožky Artemia monica nežije nikde jinde než v jezeře Mono a živí se stejně jako muší larvy řasami rostoucími v jezeře. Jedinci, které jsem fotil nepřežijí zimu, a tak se další generace rodí z přezimujících vajíček hned, jak přijde na jaře oteplení. Dospělci jsou navíc důležitou potravou pro místní ptáky.
82 fotek, 27.8.2017, 101 zobrazení, 128 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
První zastávkou na západním pobřeží byl Národní park Sequoia na svazích jižní Sierra Nevady, který byl po Yellowstonu druhým založeným NP v USA (1890) s rozlohou 1 635 km2. Hlavní atrakcí zdejšího NP jsou lesy sekvojovců obrovských, včetně stromu Generál Sherman (což je vůbec nejmohutnější nejen strom světa, ale živý organismus vůbec), kterého nalezneme v Giant Forest. Tam nelezeme pět z deseti nejmohutnějších stromů na světě (objem dřeva). Parky Sequoia & Kings Canyon National Parks nám ukazují krajinu jižní Sierra Nevady před příchodem evropských osadníků.

Sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum; anglicky Giant Sequoia) je nejmohutnější druh stromu na Zemi a zároveň jediný zástupce rodu - ostatní druhy existovali na Zemi především v období křídy, druhohor. Sekvojovce byly objeveny až v roce 1841. Jeho vzácnost byla naštěstí velmi brzy důvodem ochrany, a tak byl tento druh ušetřen těžbě dřeva. Velmi zajímavá je příjemně měkká borka dosahující mocnosti až půl metru. Kůra sekvojovců má velký význam - obsahuje mnoho třísloviny (ty také dodávají příjemnou rezavě hnědou barvu), které chrání před požárem. Sekvojovec obrovský se vyskytuje jen na jihu pohoří Sierra Nevada v nadmořských výškách mezi 1500 a 2500 m. n. m. Své prvenství tento druh nedrží ani ve výšce (tu mají sekvoje vždyzelené, na které se podíváme později) ani ve věku (tu zase drží borovice osinatá resp. smrk ztepilý - viz. jedinec Old Tjikko), ale ve své mohutnosti - objem a váha dřeva, kterou jednotlivé stromy mají. Vět obrovských jedinců i tak dosahuje 2000-3000 let a jejich výška je do 100 m. Nejstarší stromy však nebývají mezi těmi nejvyššími, protože jim z neznámých důvodů často odumírají vrcholky (neschopnost čerpat vodu? zásah bleskem?). Pokud by jim špičky zůstaly, určitě by byly nejen nejmohutnější, ale také nejvyšší na světě. Díky tomu přenechali toto prvenství sekvoji vždyzelené na druhé straně Kalifornie a na jihu Oregonu. Vůbec nejmohutnějším současným jedincem je pravděpodobně Generál Sherman s váhou mokrého dřeva přesahující 2100 tun. Je téměř neuvěřitelné, že tento 2300-2700 let starý obr vyrostl ze semene velkého jako špendlíková hlavička... Před 80 lety však existovala sekvoje vždyzelená The Crannell Creek Giant, která byla o cca 15-20% mohutnější, než Generál Sherman, a byla pokácená v polovině 40. let minulého století. Ještě před tím existovala jiná sekvoje - Lindsey Creek French Tree - která byla ještě mohutnější s váhou přibližně 3300 tun a objemem cca 2550 m3 a výškou pravděpodobně 119 m. Oba tito velikáni tedy nebyli sekvojovce, jako Generál Sherman, ale sekvoje. Neplést si tyto dva druhy :-)

Lidé se v Kalifornii snaží krotit požáry hezkou řádku let jakožto všeničící živel. Opak je však pravdou. Pravidelné požáry, které se konkrétně v Národním parku Sequoia opakovaly přibližně jednou za 5-15 let, mají nezastupitelnou roli. Zamezení požárů vedlo k několika problémům: Sekvojovce se přestaly rozmnožovat. Jejich semena totiž potřebují projít ohněm, aby vyklíčila, popel který pohnojí zem a oheň navíc vyčistí zem od konkurence. Dalším velkým problémem jsou ohněm nezničené velké jedle a borovice. Požáry sekvojovcům nevadí - jejich speciální kůra je před ohněm chrání, jenže hořící dospělé jedle a borovice hoří plamenem mnohem teplejším než křoví a odumřelý rostlinný materiál na zemi. Tento horký plamen je už schopen prohořet skrze kůru sekvojovců nechávající za sebou černé jizvy.

Po obdivování sekvojovců jsme se vydali shlédnout západ na ikonickém místě v Yosemitském národním parku. Bohužel jsme se u stromů zdrželi o něco déle a na místo jsme dorazili pár minut po západu, kdy slunce mizelo i ze špiček kopců. Toto jsme si však zopakovali ještě jednou o dva týdny později.
3 fotky, 3.6.2018, 77 zobrazení, 49 komentářů | dokumenty, příroda, zvířata
Dlouhozobka svízelová
červen 2018
19 fotek, loni na podzim, 111 zobrazení, 133 komentářů | krajina
28 fotek, 6.1.2018, 146 zobrazení, 105 komentářů | architektura
Rýzmburk je zřícenina gotického hradu nad vesnicí Hrad Osek asi 2 km severozápadně od města Osek v Ústeckém kraji. Stojí na vrcholu ostrožny v nadmořské výšce 525–550 m n. m.Hrad byl postaven před polovinou 13. století. Byl rodovým sídlem Hrabišiců, kteří ho prodali míšeňskému markraběti Vilémovi. Později ho získali Kaplířové ze Sulevic a Lobkovicové, za kterých byl v průběhu 16. století opuštěn.
18 fotek, jaro, 69 zobrazení, 60 komentářů | architektura
Stavba je označována jako gloriet, letohrádek či zahradní pavilón, typově však odpovídá italskému casinu. To je určeno především podobou půdorysu, kdy je k výrazně vyššímu centrálnímu sálu polygonálního tvaru po stranách přiložena dvojice menších sálků. Větší sál sloužíval obvykle k hudebním produkcím, vedlejší sálky pak k odpočinku a konverzaci.

Ke stavbě letohrádku došlo v letech 1701 - 1708 z popudu tehdejšího majitele Jana Leopolda Hrzána z Harasova. Jako stavitel je předpokládán Marc Antonio Canevalle, architekt a stavitel italského původu. Na konci 30. let 18. století dostal letohrádek novou malířskou výzdobu, jejímž autorem byl litoměřický malíř Josef František Čech (mj. také autor fresek v kostele sv. Václava v Lovosicích). Výzdoba obsahuje figurální výjevy, čerpající z antické mytologie.

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.